Na konci března navštívili studenti 4. B a 4. C koncentrační tábor v Osvětimi, hrůzné memento z dob nacistického Německa. Studenty provázela jejich češtinářka, paní Hana Nováková – Sonnková a paní Dáša Zemková. Celou prohlídku komentoval srozumitelnou češtinou polský průvodce, i takto jsme byli schopni lépe nahlédnout děsivou systémovost a promyšlenost celého procesu, který způsobil smrt a utrpení milionů lidí.
Je obtížné procházet těmito místy, je obtížné procházet se areálem tábora jako turisté a hovořit o utrpení lidí, kteří jej zde doopravdy prožili a většinou také dovršili. Je obtížné procházet celami smrti, mučírnami, sklepními chodbami a nadechovat se v plynové komoře. To vše jsme viděli; tam všude bychom měli prožívat hluboký smutek, hrůzu a zděšení – tam se to skutečně dělo.
A stejně – mám pocit, že jsme toho stejně nebyli plně schopni. I my jsme absolvovali tuto cestu do jisté míry jako turisté. Je zřejmě nemožné plně prožít (a už vůbec ne pochopit) tu nepředstavitelnou děsivost všeho, co se na místech, kterými jsme procházeli, odehrálo.
Tábor v Osvětimi je mostem do osmdesát let vzdálené minulosti – do doby, ve které svět nebyl až tolik nepodobný tomu našemu. Do doby demokratických voleb, občanských společností, cestovních pasů, kin, tramvají, vlaků a letadel. Do doby, kde chladná dohoda jednotlivců za tiché tolerance mnohých odstranila ze zemského povrchu pět milionů židů během několika let…
Osvětim je hrozná utrpením lidí, které muselo být nepředstavitelně velké a zůstává nepředstavitelně nepochopitelné. Marek Vácha v jedné své knize nabízí i další rozměr toho všeho. Sice mohlo být děsivě snadné skončit na straně obětí, ale ještě děsivěji snadnější skončit na straně pachatelů. Ano, na straně pachatelů. Já jsem nevinný, já jsem jen poslouchal rozkazy. Plnil jsem svědomitě svou práci.
Plnil jsem rozkazy a v zubožených masách vězňů jsem přestal vidět člověka. I toto je Osvětim.
Autor příspěvku: Pavel Štěpánek, 4. B