Haškova Lipnice má být, jak napovídá název, výlet doplňující naše školní vyučování o jednom z velkých českých spisovatelů. Jaroslav Hašek totiž strávil v Lipnici nad Sázavou posledních pár let svého života a naše třída (3. C) se tam 23. května vypravila.
První zastávka byla v Kutné Hoře. Muzeum nám ukázalo, jak zde lidé ve středověku žili, jak vznikal z jakési černé hroudy, kterou tu těžili, pražský groš a jak vypadá středověký důl. Přestože jsme nebyli ve skutečném dole, ale jen ve větrací šachtě, museli jsme přemýšlet, jak malí byli lidé ve 13. století a co dělali bez pevných helem, když se i ti nejmenší z nás museli mnohokrát sehnout. Patronkou havířů byla svatá Barbora a jí je zasvěcen monumentální chrám stojící na povrchu. Je zapsán na seznam UNESCO a vypadá opravdu úchvatně.
Sotva o pár kilometrů dál v Sedlci je další památka UNESCO a to chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, který je tak vysoký, jak dlouhý je jeho název. Sedlec je ale proslavený i díky své Kostnici. V podzemní místnosti uprostřed hřbitova najdete výzdobu ze skutečných lidských kostí.
Druhý den se nesl ve znamení objevování Lipnice. Začali jsme ve středověkém hradě, kde Hašek často seděl za velkým stolem a psal svůj nejznámější román. Pod hradem pak stojí maličký domeček a před ním sedí malovaný Švejk. To bylo místo, kde Hašek strávil své poslední chvilky a kde dnes stojí jeho muzeum. V expozici jsme si vyplňováním pracovních listů procvičili týmovou práci a před obědem zbyl čas ještě na návštěvu Haškova hrobu.
Po obědě jsme vyjeli směrem k Číhošti. Takzvaný Číhošťský zázrak byl v 50. letech minulého století trnem v oku komunistickému vedení a jeho „vyšetřování“ vedlo ke smrti faráře Josefa Toufara. Poutavý výklad jsme si vyslechli přímo v kostele. Kromě této památky působení komunismu lze nalézt v Číhošti i střed České republiky, což se především ukázalo jako skvělé místo k fotografování.
V lesích okolo Lipnice je ukryt Památník národního odposlechu, vytesán je nad několika zatopenými lomy. Zlaté oči, Ústa pravdy, Bretschneiderovo ucho a Hlava XXII mohou znamenat věci dobré i špatné a trochu nás vybízejí k zamyšlení.
Rychle zabalit, popadnout balíček s jídlem a naskočit do autobusu. A protože pátek teprve začal, nikdo nečekal, že bychom jeli rovnou domů. Hašek strávil na Vysočině své poslední roky života a ty první tu naopak prožil Karel Havlíček Borovský. Své poslední jméno si převzal z názvu své rodné vesnice a ta teď na oplátku nosí to jeho – Havlíčkova Borová. V jeho rodném domě je dnes muzeum.
Na kopci u Žďáru nad Sázavou stojí další památka UNESCO, tentokrátpoutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Kostel procházející rekonstrukcí se kvůli lešení stal fotogenickým jen z jedné strany, ale to nám stačilo. Celá architektura je absolutně jedinečná a – vzhledem k hlavnímu symbolu celého kostela – tak nějak hvězdná.
Jediné, co nám pak zbývalo, bylo nasednout do autobusu. Tak jsme sedli, dali odpočinout nohám, bolavým po všem tom chození, a hlavám, které napěchované neuvěřitelným množstvím nových vědomostí volaly po víkendu.
Autorka příspěvku: Veronika Řehulková, 3. C