Asi před 17 lety jsem se odstěhoval ze svého rodného kraje, 130 kilometrů daleko, do oblasti úrodných polí, luk, ale taky lesů na Malou Hanou. Lesy tam byly většinou smrkové a v posledních letech bylo problém je udržet. Teď zde narazíte na rozsáhle holiny nebo pahýly uschlých stromů. Na vině je z části kůrovec a z části sucho, které ubližuje nejvíce smrkům. Bukový porost tam netrpí a je jedinou pastvou pro oči člověka, který hledá útočiště pod korunami zdravých stromů.
V té době jsem potkával na svých procházkách přírodou jednu ženu. Chodila s velkým chundelatým psem v nenápadném oblečení z druhé ruky a na zádech měla otrhaný batoh, z kterého vyčnívaly různé větvičky. Až později jsem zjistil, že tam ukrývá i malou lopatku a chleba se škvarkama zabalený ve starém papíře. Občas seděla někde na nepřístupném místě a ukusovala svačinu, o kterou se dělila ochotně se svým psem. I když se blížila důchodovému věku, byla v dobré kondici – všude chodila pěšky nebo jezdila na kole. Většina lidí by řekla, že to byla krásná žena.
Netušil jsem v té době, že je inženýrkou chemie, která má za sebou Karlovu univerzitu.
A už vůbec jsem netušil, že jednou budu sedět vedle ní v jednom kabinetě a že se z nás stanou velmi dobří přátelé, které rozdělí až její smrt. Jak už to tak často bývá u laskavých lidí – smrt zbytečná a bolestivá. Tahle žena svým životem a jednáním ovlivnila generaci mladých studentů, které vychovala ve svých hodinách a v nespočetných vycházkách spojených většinou s vysazováním stromů. Pomáhala zvířatům, rostlinám, ale i lidem. Její skromný domeček byl vždy otevřený různým návštěvníkům a mnohokrát se u ní konaly i porady biologů, které se protáhly až do pozdního rána. Nikdy se nemluvilo zbytečně a vždycky to mělo obrovský přesah
Bylo mi ctí ji doprovázet na cestách po Malé Hané, kde sbírala malé stromečky z míst, kde by nepřežily a vysazovala je tam, kde měly šanci přežít. Chodila je zalévat vodou ze studánky a snažila se všemožně, aby se uchytily. Její snažení velmi často zmařily těžké stroje zemědělců nebo lesníků, kteří nechápali její snažení. Společně jsme dospěli k závěru, že je lepší vysazovat stromy vzrostlé, které mají větší šanci odolat nepřízni osudu a lidské hlouposti. Mým úkolem bylo shánět peníze a levné vzrostlé stromy, které jsou vhodné pro dané stanoviště. Úspěšně jsme se bránili smrčkům, tújím a všemu, co do tamní přírody nepatří.
Když byla příležitost, tak jsem ji brával do Opavy a jejího okolí. Byla tím městem fascinována a říkala, že zde žijí úžasní lidé s nadhledem. Vždycky obdivovala opavskou zeleň a lesy kolem Hradce nad Moravicí a Raduně. Vážila si opavských zemědělců, kteří nepěstují plodiny jen pro nakrmení bioplynových stanic, jako je tomu na Malé Hané. Nesnášela, když obrovské mechanismy sekaly obilí nazeleno, aby z toho vznikala rádoby ekologická elektřina. Na úseku dlouhém čtyřicet kilometrů šla téměř veškerá úroda do „bioplynek“. Půda se tak stala jen vyčerpaným substrátem bez života, který se jednou vrátí původním majitelům jako bezcenný kus pozemku.
Vždycky mi říkala: „Jestli budeš moct, tak těm vašim Opavákům vzkaž, že to tu mají hezké, tak ať to nepo….. a ať sází stromy všude tam, kde je to možné a nenechají si zničit půdu lidskou hamižností. Vzkaž jim, že si vůbec neumí představit, jak je to v některých částech republiky strašné a tady, tady (Opava) je i počasí pořád hezké. Tohle je mimořádné místo k žití.“
Omlouvám se, že nemůžu citovat doslovně její slova, protože Zdenička – jak se jmenovala tahle žena, která sázela stromy, tak nechodila pro expresivní výrazy daleko. Dlouho jsem přemýšlel, jak to všechno udělat, aby to mělo nějaký hlubší smysl. Není to dlouho, co jsem se vrátil zpátky domů a začal pracovat na Mendelově gymnáziu a díky mým kolegům, lidem z odboru Životního prostředí města Opavy a mnoha dalším se podařilo rozjet přímou podporu výsadby zeleně v katastru města – pro naše studenty.
Na jaře jsme zasadili vzrostlý „kaštan“ před opavskou nemocnicí, který jsem věnoval Zdeničce – ženě, která sázela stromy a taky všem lidem, kteří pečují o naše zdraví. Budete-li chtít i vy sázet stromy, nestyďte se na mě obrátit a dozvíte se, jakým způsobem to uděláme. Děkuji. Adam Wiltsch