Minulý týden se studenti 3.C toulali po Vysočině. Na programu byla tematická exkurze „Po stopách Jaroslava Haška.“ Jejich cílem byla Haškova Lipnice, Kutná Hora (UNESCO), Národní památník odposlechu, Číhošťský zázrak, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou (UNESCO).
Ranní ptáče dál doskáče a že to bude dálka se ukázalo už před nástupem do autobusu. Zívající bytosti se sešly v počtu 23 kusů ve škole u vchodu, který je přístupný pouze pro učitele. Kolem sedmé hodiny se přiřítil autobus. Většina si představovala veliký dálkový autobus, s televizí, masážními sedačkami, barem a dvěma sedačkami pro každého. Není tedy divu, že všem spadla brada, když se ukázal obyčejně neobyčejný malý starší autobus. Po chvilce byl autobus zaplněn studenty i zavazadly a mohlo se vyrazit. Při odjezdu byla obloha celkem jasná s vyhlídkou na krásné počasí. Brzy jsme se dostali na nejslavnější český tankodrom (někteří jej odvážně nazývají dálnicí) a mířili k cíli naší cesty. Cesta probíhala víceméně poklidně, tak jak je u třetího ročníku zvykem. Počasí to vzdalo už někde u Hranic a od Brna hezky pršelo.
Už jsme v Pelhřimově. Ne v krematoriu, ale v Muzeu kuriozit. Výstup měl být proveden rychle, ale komu by se chtělo rychle z vyhřátého autobusu do deště… Muzeu bych mohl věnovat nejméně 69 řádků, dělat to by bylo zbytečné. Je jedno jestli vás muzea baví nebo ne, tady by se vám líbilo. Oběd byl formou neskutečného hladového okna. Tak výtečné, velké a v poměru kvalita cena levné jídlo v Opavě a širokém okolí najdete jen stěží. Nalodění proběhlo v pořádku a nikdo nechyběl. Vydali jsme se tentokrát směr Číhošť, což, jak jsme všichni věděli, je geometrický střed České republiky – no a kdo to nevěděl, tak teď už to ví určitě. Při návštěvě Číhoště jsme se chtěli také podívat do zdejšího kostela, kde se stal na přelomu let 1949 a 1950 tzv. Číhošťský zázrak – při mši se údajně pohnul kříž, což se nehodilo tehdejšímu režimu, který faráře Toufara nařkl, že zázrak zinscenoval, byl zatčen Státní bezpečností a následně bohužel i umučen, ale tento záměr nám překazily opravy kostela, proto jsme se opět naskládali do autobusu a ten nabral směr Lipnice. V cestě mu bránila jen trocha neznalosti trasy řidiče, což však hravě vyřešil Kuba a jeho tablet. Díky Kubo!
„Nebudeme spát v té kovárně tam naproti, ale v tomhle penzionu vedle.“ Byl jsem zklamaný, mohl to být takový hezký punk. Mé zklamání opadlo, když jsem vystoupil z autobusu a přišel na to, že je opravdu kosa a ta postel nebude od věci. Ubytování v hotelu U České koruny byla protekce, kterou nám zařídil pan Martin Hašek, který je podle nás všech jen imaginární přítel našeho učitelského dozoru. Nikdo ho neviděl ani jednou a to nám vařil jídlo. Večeře byla v hospodě, kde pobýval slavný spisovatel J. Hašek. Tento den jsme zakončili společným programem (kvíz na téma Jaroslav Hašek). Večerka byla stanovena na krásných 11 hodin. Co se dělo po večeři je nezajímavé. Ráno byl krutý budíček v sedm hodin. Švédské stoly jsou krásný začátek nového dne. Dnes byla na programu Kutná Hora. Tady jsme navštívili zdejší stříbrný důl – ne, že by nás děti Moravskoslezského kraje dostal důl nějak do kolen, ale naděje v nalezení nějakého stříbra vtáhla do hlubokého dolu zcela všechny. Procházka dolem nebyla zrovna nejpohodlnější, ale myslím si, že se všem líbila. Z dolu jsme zamířili rovnou do Kostnice v Sedlci. Pak nás okouzlil kostel sv. Barbory Nesmírně krásné město! Není divu, že je na seznamu UNESCO. Nejvíce na mě promluvila Kostnice. Nejsem věřící, ale to místo je něčím zvláštní. Odcházel jsem s divným pocitem v břiše. Cesta do Lipnice byla stejná jako cesta do Kutné Hory, ucpaná. Opravovala se cesta, tak se to protáhlo. Náš denní program nebyl u konce. Čekalo na nás Haškovo muzeum v domě, kde bydlel. Ten, kdo byl na výletě s paní učitelkou Slovíkovou, tak jistě ví, že bude potěšen vyplňováním pracovního listu. Já byl moc potěšen, protože mě to donutilo přečíst všechny poučné tabule do posledního písmenka a už se těším na test. Po večeři nám bylo oznámeno, že večerka bude ve 12 hodin, ale klidně i dřív, když se budou dít nějaké neplechy. Neplechy se neděly, a tak všechno proběhlo v pořádku. Ráno bylo tvrdé. V osm jsme zmizeli z pokojů a šli na hrad. Někdy je na hradech nuda. Tady ne. Většinou jdete s průvodcem, my ale šli sami. Pan průvodce nám řekl na začátek něco z historie a co kde je, ještě nám paní Krystová ukázala jednu neobyčejnou věc a hrad byl náš. Můžete si jít, kam chcete a kolikrát chcete. Hodně fajn hrad. Počasí bylo pochmurné, ale neodradilo nás to od výpravy k puse a uchu. (Kdo neví, ať si vyhledá Národní památník odposlechu. Já jsem také nevěděl.) Mám v plánu se na Lipnici ještě aspoň jednou podívat. Kouzelné toť místo. Autobus se zahryzl do asfaltu a nabral směr Zelená hora. Kostel svatého Jana Nepomuckého má neskutečné kouzlo. Vždy když jdete někam, kde je prohlídka s průvodcem, nesmírně záleží na průvodci. Naštěstí jsme natrefili na výborné lidi, a to jak v Kostnici, tak třeba v Muzeu stříbra nebo v kostele svatého Jana Nepomuckého. Cesta do Opavy byla rychlá a klidná. Někteří z nás byli velice unavení. Příště už nebudu brát výlet jako další výlet pryč ze školy, ale jako možnost poznání něčeho nového.
…jak zakončit naši pouť po krásách země české, snad jen parafrází slavného Julia Caesara: Viděli jsme, dojeli jsme a zmokli jsme.
Autoři příspěvku: Tony Veselý, Marek Slováček, 3.C